David Voda: „Sním o galvanickém impériu a malé galerii“

Foto: Gabriela Knýblová
sobota 10. srpen 2019, 8:00 – Text: Milada Hronová

Miluje umění. Především avantgardu s ezoterickými a okultními přesahy. Za štěstí považuje, že studoval na katedře dějin umění v legendárních devadesátkách, a s úctou vzpomíná na profesory Milana Tognera, Ivo Hlobila, Rostislava Šváchu, Pavola Černého, Pavla Štěpánka, Josefa Bláhu nebo Rudolfa Chadrabu. Teď je však byznysmen. A nedá se říci, že malý. Vede galvanickou zinkovnu s obratem sto milionů korun ročně. Umělec a továrník v jednom.

„Ano, připouštím, že je to tak trochu schizofrenní situace, ale zároveň je to i vášeň. Jsem totiž megaloman a snažím se stíhat nestíhatelné: vést ,galvanické impérium´ a jednou i malou galerii,“ svěřuje se.

Katedru dějin umění studoval v letech 1995–2002, v době, kdy ji zdobila plejáda legendárních kunsthistoriků. „Sídlila v nádherné rozpadající se barokní rezidenci ve Wurmově 13 a oč byla chudá materiálně, o to víc překypovala bohatstvím ducha. Bylo nás v kruhu sotva šestnáct, ale připadali jsme si občas jak v hamburské knihovně Aby Warburga ve 20. letech či na kultovní Vídeňské škole dějin umění. Představte si temnou cimru a v ní Hlobil pouští hodinu a půl diák rozpraskané zdi. To byly semináře památkové péče! Před zkouškou z gotiky u něj jsem se klepal jak ratlík, a to jsem se poctivě dva měsíce drtil,“ vzpomíná.

Ještě za studií začal pracovat v Muzeu umění jako kurátor. Koho by tehdy napadlo, že s odstupem času přehodí výhybku. „Netušil jsem, že mám i jiné schopnosti. Ale koneckonců jsem synem svého otce,“ říká energický tmavovlasý čtyřicátník.

Zinkovnu poznal již v dětství. Jeho otec pracoval v olomouckém podniku Kovo-Dřevo. Po revoluci se rozhodl, že bude podnikat. Víkendy tak společně se synem trávil na galvanovnách. „Táta spolu s Ervínem Schleserem vybudoval poměrně velký podnik a já si v něm lecčíms prošel. I když jsem si to neuměl představit, začal jsem tu pracovat jako obchodní zástupce. S tátou jsem tak strávil dalších krásných skoro deset let,“ doplňuje a dostává se tak k momentu, kdy otcova předčasná smrt pro něj znamenala převzetí podniku.

„Bez velké podpory mé ženy Sabine, historičky, literární vědkyně a také básnířky, by však nic z toho nebylo možné. Daří se jí sladit péči o dům a dva syny s kariérou na katedře germanistiky, kde působí od roku 2001. Aktuálně bádá o moravském osvícenství v evropském kontextu, tedy o počátku věku rozumu, který nyní v době postfaktické vlastně končí. Troufám si tvrdit, že díky svému italskému původu a rozsáhlé erudici je to mimořádně úspěšná a talentovaná vědkyně,“ vypráví.

Nestěžuje si, že dnes už nemá čas na umění. To je život. Nic není zadarmo ani napořád. Za posledních pět let firma zvýšila obrat o padesát procent. „Svou roli sehrála i odvaha, s níž jsme se pustili do velkých věcí. Postavili jsme další zinkovnu, snažíme se působit na evropském trhu, hledáme zakázky v Německu a ve Francii. Instalujeme nové technologie, začínáme spolupráci s Regionálním centrem pokročilých technologií a materiálů UP na bázi nanotechnologií,“ vypočítává mladý továrník. Líbí se mu dennodenní adrenalin, který vyžaduje velkou dávku kreativity, ale i prozíravosti. Neumí si představit, že by odešel.

„Jakmile ráno přijdu a do nozder nasaju odér zinkovny, hned mě to pohltí. Musíte se ale naučit žít s tím, že nejste pánem svého času. Obvykle se totiž hraje na několika šachovnicích zároveň. Neustále řešíte technické či personální problémy. Za pochodu se zabýváte i sociální situací svých zaměstnanců. Je třeba být připraven na setkání s vybranou společností na Hradě i na jednání s polomafiemi, které nabízejí dělníky z Ukrajiny. Kolikrát se stane, že v jedné větě třikrát sám sebe popřete. Takový je byznys,“ dodává. Ve volných chvílích studuje jazyky, němčinu prý pochytil díky své ženě, teď oprašuje gymnaziální franštinu. V hlavě má pořád hromadu plánů a některé míří ke kumštu.

 „V září se uskuteční už čtvrtý ročník básnické soutěže Cena Václava Buriana, kterou jsem spoluzakládal. Jsem spjatý s generací kolem Václava a velmi si vážím toho, že se mohu potkat s řadou vynikajících středoevropských básníků,“ říká. Sám taky píše. Před lety dokonce získal za svou sbírku nominaci na Magnesii Literu.

„Jednou bych se rád vrátil k umění, kterému jsem se věnoval dřív. Vrcholem byla výstava AENIGMA Sto let antroposofického umění v roce 2015 v Muzeu umění. Obsáhla práce 125 tvůrců z let 1913–2013, zápůjčky jsme měli ze sedmi evropských zemí a dokonce o ní psali Frankfurter Allgemeine Zeitung,“ vzpomíná. A na povrch tak vyplouvá jeho další vášeň. Sběratelská. Sbírá nábytek, umělecké řemeslo, volné umění, grafiku, malby i knihy. Zatím má vše umístěné v depozitáři ve firmě. „Jednou by to ale mohlo být jinak. Potřebuji totiž vidět, že se věci posouvají dál. Přitom ale velmi hřeším. Jak píše Kafka, netrpělivost je nejtěžší hřích.“ 

David Voda (* 1976) 

Absolvent oboru Teorie a dějiny umění na FF UP. Historik umění, básník a podnikatel v průmyslu. Pracoval nejprve v  Muzeu umění Olomouc a poté v Divadle hudby. Publikuje politické glosy v dvoumesíčníku Listy. Jako básník debutoval v roce 2010 sbírkou Sněhy a další (Fra, Praha), která byla nominována na cenu Magnesia Litera 2011. Společně se svou ženou Sabine Voda Eschgfäller (FF UP) napsal knihu Antroposofové na Moravě (a v Čechách). Ve Vydavatelství UP vyšla v roce 2014. Ve firmě FESTA SERVIS, spol. s r.o. pracuje od roku 2005, od roku 2014 jako spolumajitel a jeden z jednatelů (spolu s Ervínem a Dagmar Schleserovými). Pohled do jeho sbírek lze najít na Instagramu (#bibliotecaenigmatica). 

Zpět